Krajina větví

11. července 2010 v 21:01 | urabwe |  Ostatní
Ahoj lidi,tak jsem se rozhodla,že sem aspoň něco přidám.Tady máte moji povídku z dlouhé chvíle :D.Snad se vám bude líbit,takových tu bude teď asi přibývat víc.


       Krajina větví

Byla jsem pevně rozhodnuta se tam vydat.Nahoru do Krajiny větví.A tak teď stoupám do kopce,na kterém se již rýsuje okraj lesa."Nikdy tam nevstupuj,když máš strach ",říkal mi táta,"a jindy radši taky ne." Snažím se,snažím tati.Jde nemít strach,když se tam zatoulal váš sourozenec? Zhluboka dýchám,přede mnou se rýsuje vstup do lesa. "Teď nebo nikdy",projelo mi hlavou.Krok.Jsem v tmavě zeleném příšeří.Co dál? Vydávám se s napětím po pěšině. "Ani nemrkneš a větve stromů tě zavedou do divokejch a zvláštních míst."Jen kdybych rozuměla co tím chceš říct.Zamyslela jsem se a ona se objevila .Louka. Jako by mi jí někdo nastražil do cesty.Všude spousta kytek,jen tam za malým potůčkem je vypálené malé místo.A v něm dolíček. A v něm moje sestra. "Esme",volám její jméno.Neslyší.Je schoulená do klubíčka,vypadá,že spí. "Je čas jít domů,"zašeptám si jen tak pro sebe a vykročím ke své malé sestřičce.
Svět se se mnou zhoupl.A poté co se vrátil do normální podoby vůbec nevypadal tak,jak by měl.Přede mnou byly kilometry rovného,travnatého prostoru a až úplně na jeho obzoru hučela řeka.Povzdechla jsem si.Zatracený les.Vydala jsem se k řece.Slunce začalo pomalu zapadat za obzor. "Měla bych tam být asi okolo půl noci,"pomyslela jsem si,hledíce k obzoru,"i když v tomhle lese nikdy nevíš."
Kraj se očividně rozhodl tento můj předpoklat respektovat.
Ta řeka byla vážně ohromná. "Jak se přez ní mám,sakra,asi dostat?" Měla jsem štěstí,byl tam vor."Nevypadá zrovna nejspolehlivěji,ale co mi zbývá?" Nastoupila jsem a odrazila od břehu."Je zvláštní,že tu není převozník," napadlo mě.Najednou se z ničeho nic vor převrhl.Bylo to tak rychlé,že jsem se ani nestačila pořádně nadechnout.Hlava se mi ponořila pod vodu.Proud vody mě okamžitě přimáčkl ke kamenitému dnu. "Pomozte mi prosím někdo," mihla se mi hlavou nejspíš moje poslední myšlenka.
Vidím světlo.Asi jsem už po smti.Zdá se,že to světlo má jakýsi obrys.Je mi to upřímě jedno.Hlavně,že tu je.Je mi s ním tak dobře.A teď mě obklopilo,úžasné.Najednou cítím,jak mě něco vytahuje nad vodu.Ležím v náruči bytosti,která měkce září.
Vynesla mě na druhý břeh a položila mě do trávy."Strach je tvůj jediný nepřítel,"zašeptala mi do ucha a pak se rozplynula.Zvedla jsem se na lokty.A zase jsem se zklamaně svezla do trávy.Bylo mi s ní tak dobře a bylo mi líto,že nezůstala déle.Nakonec jsem se ale oklepala a vstala jsem."Musím jít dál",řekla jsem si.S překvapením jsem zjistila,že jsem suchá."Tady v tom lese se zkrátka musí pořád něco dít,"pomyslela jsem si a nahlas jsem poděkovala světlé bytosti.Předpokládala jsem,že i tohle má na svědomí ona.Vyšla jsem dál,směrem který jsem držela předtím,než se potopil vor.Zanedlouho jsem dorazila k vyprahlé planině.Nedbaje na terén jsem však pokračovala dál.Asi za dvě hodiny jsem dorazila k obřímu kráteru.Hodlala jsem se kouknout dolů a zjistit,co je uvnitř.Když jsem se však vydala tím směrem ,zahradila mi cestu velká,šedá masa,k terou jsem si nestačila ani pořádně prohlédnout,protože jsem v té době již letěla hlavou dozadu.Později,když jsem o tom přemýšlela jsem usoudila,že za to mohla vlna vzduchu,která se s objevením šedé masy zvedla.Podnikla jsem řadu pokus tu velkou šedou věc obejít.Všechny skončili stejně.Bleskovým letem vzad.
Sedla jsem si na zem.Takhle by to nešlo.Byla jsem vyděšená a omlácená. "Strach je tvůj jediný nepřítel,"co tím mohla myslet? Připadalo mi to jako opravdová záhada.A pak jsem si vzpoměla na slova svého otce."Nikdy tam nevstupuj,když máš strach".Vypadalo to,jako by mě oba vyzívali,abych se přestala bát.Pokrčila jsem rameny.Jiné řešení neznám.Zavřela jsem oči a soustředila jsem myšlenky na svou sestřičku.Nejdřív se objevil strach,strach o ní.Soustředila jsem se víc ,objevila se láska.Nechala jsem se jí pohltit,strach už ve mě neměl místo,zbyla jen láska.Otevřela jsem oči.Byla jsem na louce,na tom jediném vypáleném místě.Vedle mě byla v klubíčku schoulená sestřička.A mezi námi noční můra.Byl to smrtihlav.Se smíchem jsem ho vzala a odložila vedle do trávy.Dotkla jsem se své sestřičky.
Svět se se mnou zhoupnul.Stála jsem na okraji kráteru. "Ale ne.Když jsem se jí dotkla musela se část jejího strachu přenést na mě.Zavřela jsem oči a soustředila jsem se.O něco později jsem je otevřela a s úsměvem jsem se rozhlédla po louce."Tentokrát to bude obráceně."
Vzala jsem svou malou sestřičku do náruče.Pootevřela oči a ospale na mě zamžourala.Postavila jsem jí na zem. "Mííl,"rozlehlo se po lese a naše malá Esme se mi znovu vrhla kolem krku."Představ si Mil,byl tu kráter a obří pavouk a..."
"Už ti nic neudělají," přerušila jsem jí,"pojď,doma ti vše vysvětlím,naši se o tebe báli."Zrovna začalo svítat.Přešli jsme spolu mítinu a vkročili do lesa.
Svět se se mnou zhoupl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Frise Frise | Web | 12. července 2010 v 12:20 | Reagovat

:) No, vzhledem k tomu, že já jsem talent na psaní asi takovej jak dobře umím jezdit a jak často jezdím na kole, tak podle mýho názoru je to krásná povídka.

2 Smejko Smejko | Web | 12. července 2010 v 12:25 | Reagovat

je paradoxne, ze komentar predo mnou pisala prave Frise... pretoze casti tohto textu mi ju niecim neskutocne pripominali :)

3 symbolicalka symbolicalka | Web | 29. července 2010 v 13:51 | Reagovat

Krásné!Musím tleskat i nohama :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama